Denně chodí kolem jednoho prvorepublikového domu v pražském Karlíně, na němž je vyveden malovaný nápis: „Co v tichu vzešlo, zdárněji prospívá. Hlučný počátek tiché konce mívá.“
Právě tenhle citát si Miroslav Černík (14. 3. 1946), nový člen Emeritního klubu České barmanské asociace a držitel Ceny Bohumila Pavlíčka, vzal za svůj. Nic neuspěchat, být trpělivý, mít dostatek pokory vůči okolí a chuť na sobě pracovat. Úspěch se při této kombinaci přirozeně dostaví.
S barmanským řemeslem se poprvé seznámil v roce 1961 na učňovské škole v Poděbradech, když absolvoval kurz u Bertholda Harryho Reimanna, největší barové osobnosti té doby u nás. Po zvládnutí studia na hotelové škole v Mariánských Lázních pracoval šest let u ČSA jako stevard, dík čemuž mohl poznat kulturu a zvyky všech světadílů.
Celou poslední čtvrtinu 20. století strávil Miroslav Černík v pražském hotelu InterContinental, nejdříve na pozici barmana, poté jako manažer. V tomto období vytvářel originální koktejlové kreace (Kiwi dělá divy založené na v té době prakticky neznámém ovoci, v Babiččině bezince smíchal domácí sirup z černého rybízu se zmrzlinou a tonikem, Zahradníkův rok byl zase mixem domácího celerového vývaru, tomatové šťávy a zeleniny).
„Připadá mi to symbolické v souvislosti s tím, co dnes na naší barmanské scéně prosazuji – kreativitu, neotřelost a fantazii. Přestože byly tenkrát moje nadčasové receptury přijímány s nedůvěrou,“ dodává Miroslav Černík.
Jako vítězi nejvýznamnější gastronomické soutěže Gastroprag se mu otevřely dveře ke dvouletému kontraktu ve wiesbadenském Charles baru, kde působil jako šéfbarman. Populární podnik se skleněným pianem byl tehdy středobodem tamního společenského života. „Byla to obrovská škola. Zcestovalí Němci si domů přiváželi nové chutě, prahli většinou po karibských drincích s rumem, kokosem a čerstvými ovocnými šťávami,“ vzpomíná.
V České barmanské asociaci vykonával funkce generálního rozhodčího a poté viceprezidenta celé organizace. Od roku 2002 vykonává opravdu nevšední povolání, je majordomem Petschkovy vily, která slouží jako rezidence amerického velvyslance v Praze. Majordomus jednak zajišťuje technický chod objektu o 72 místnostech, ale stará se také o společenské záležitosti velvyslance a jeho rodiny.
„Patří sem veškeré společenské, gastronomické a kulturní aktivity i tiskové konference. Jsou to akce velmi náročné na organizaci. Druhou stranou mince je pak rodina velvyslance a jeho soukromý život. V tomto případě se vždy po krátké době mezi námi vytvoří ryze přátelský až partnerský vztah,“ líčí Miroslav Černík, který se tak vlastně stává členem diplomatovy rodiny a prožívá s ní její radosti i strasti.
Zajišťuje nejen stravování, ale třeba také pomoc se školními aktivitami dětí. Mnohdy se stává vrbou, jež naslouchá a přináší názor z úplně jiné strany, než je ta oficiální. „Za těch 15 let se zde už vystřídalo šest velvyslanců. Se všemi jsem neustále v kontaktu a při jakékoliv jejich návštěvě Prahy se scházíme, abychom zavzpomínali na společně prožité časy,“ uzavírá Miroslav Černík své povídání.
zpět
